Tanečnice Markéta Vlčková je špička ve svém oboru. Se svým tanečním a životním partnerem, jímž je Moldavan Stas Olarescu, dokonce zvítězili na legendární světové soutěži Blackpool Dance Festivalu, která bývá přirovnávaná k Wimbledonu či olympiádě ve světě společenského tance. S velkým uznáním o ní hovořili také porotci při nedávném 13. ročníku taneční show StarDance. A přitom se málo ví, že Česká republika má mezi vítězi této nejprestižnější taneční soutěže své zastoupení. S úspěšnou tanečnicí jsme si povídali například o tom, jak si udržuje postavu či jak sladit profesní a osobní život s partnerem.
Markéto, jak vypadá váš běžný den?
Velmi záleží na tom, v jaké zemi se právě nacházím a na jakou soutěž se připravujeme, ale můj běžný den, například tady v Praze, vždy začíná kávou a nějakou administrativní prací, jako je bookování letenek, odpovídání na e-maily apod. Poté jedu na trénink do tanečního sálu, kde s partnerem trénujeme kolem tří hodin. Odpoledne si dám dobré jídlo, trávím čas s rodinou a vyřizuji i praktické věci, jako jsou úřady, doktory apod. Když jsem v Londýně nebo ve Varšavě, například, tak ten den je vlastně jen o tanci. Přibydou taneční lekce s našimi trenéry, učení tance, kondiční tréninky, přejíždění z jednoho sálu na druhý atd.
Co byste poradila ženám, které si chtějí udržet zdravé pohyblivé tělo?
Nejprve bych jim poradila, aby se na své tělo napojily. To znamená procítit, kde je ztuhlé, kde se naopak cítí dobře a měly ho rády. Mně velmi pomáhá nejen tanec, ale i jóga, kterou se na tréninku rozcvičuji a také tanec Gaga, kde si tělo i samo řekne, jaký pohyb vyžaduje. Aby si člověk udržel zdravé tělo, je samozřejmě důležité se pravidelně hýbat a cvičit. Mně tanec pomáhá nejvíce, protože to není jen o fyzické stránce, ale spojuje i emoční a mentální rovinu.
Jak pracujete se stresem?
Naučila jsem se přestat se ho bát. Uvědomila jsem si, že stres, který se objevuje v každodenním životě, je často nadbytečný. Takže přestat se bát je důležité. Používám takovou techniku. Stres nebo strach si představím, jak je přede mnou a koukám se mu do „očí“. Uvědomím si, že je, a že se ho nebojím a přijímám ho. Je ale typ stresu, který je nedílnou součástí mého života, o který vlastně ani nechci přijít. Ten, který se objevuje před soutěžemi, důležitými tréninky atd. Myslím si, že jsem se ho naučila mít i ráda, protože je možné ho transformovat v něco pozitivního, ve výzvu, v adrenalin, který vás dokáže posunout dál a bez něho by ten prožitek vlastně nebyl tak krásný.
Jaké to je tančit s partnerem, se kterým žijete? Jak oddělujete soukromý a profesní život?
Je to zábavné. Myslím, že jsem si prošla dlouhou cestou k tomu, abych pochopila, jak se to dá všechno skloubit. Se svým partnerem jsme prakticky řadu let, abychom to začali dobře zvládat. Naši hlavní trenéři nám velmi pomohli ujasnit si, že na tréninku, na soutěži, na lekcích jsme v práci. Nepřistupujeme ke všemu až moc emočně. A když jsou dny, kdy se člověk necítí úplně skvěle, tak věíme, že jsme prostě v práci. Jsou páry, které to umí oddělit úplně. Pohádají se na tréninku, zavřou dveře od sálu a oni se obejmou a jsou v pohodě. My jsme oba s partnerem více temperamentní a rádi věci řešíme hned, ale naučili jsme se nebrat si vše osobně.
Zavzpomínala byste na Blackpool?
Moc ráda. Blackpool minulý rok byl opravdu výjimečný. Vyhráli jsme s partnerem kategorii Professional Rising Star Latin. Pro nás tanečníky je to jako pro tenisty Wimbledon, takže být první Češkou, která soutěž vyhrála, bylo něco nezapomenutelného. Tento výsledek byl ale akumulace dlouhé a těžké práce. Cestovali jsme s partnerem přes kontinent, abychom byli co nejvíce s našimi hlavními trenéry a s nimi se také připravili. Náš cíl byl vyhrát, ale věděli jsme, že to tak dopadnout vůbec nemusí. Soustředili jsme se na to, co můžeme mít pod kontrolou: naši přípravu, naše mentální nastavení, náš tanec, jak přijdeme na taneční parket, kde se uklonit, jak se uklonit. Všechno bylo do detailu promyšlené a myslím, že i kvůli tomu jsme vyhráli. Ten den byl ale neuvěřitelný stres, ještě teď ho cítím, když si na to vzpomenu, a právě tam jsem si celý den říkala: Neboj se.
Měsíce přípravy, hodin, tréninků, musí to být velký tlak..
Je to často tlak, který si vytváříte sami na sebe. A pak je tu samozřejmě očekávání trenérů, lidí kolem vás, a to vše cítíte najednou, a to bylo opravdu silné. Dopadlo to skvěle a posunulo nás to nejen tanečně, ale i lidsky. Dnes se začínáme připravovat na další ročník tohoto festivalu a naším cílem je dostat se do kompletního semifinále v hlavní kategorii profesionálů.
Přejeme hodně štěstí.
Text: Markéta Faustová
Comments are closed, but trackbacks and pingbacks are open.